minato

Suichu aneb život pod hladinou >> Kapitola 3.

27. července 2011 v 8:47 | Mitsuki-neechan |  Other
Naruto zpozoroval, že hodlám zkládat pečetě. Složil jednu pečeť a vzduchem zaznělo....

"Kage bunshin no jutsu!" vykřikli jsme oba najednou. Kolem každého z nás se utvořilo devět klonů. Všichni jsme se s údivem pozorovali.
"Co to má bejt! Dattebayo!"
"To by mě taky docela zajímalo!" Vyměnili jsme si vražedné pohledy a naše klony se do sebe pustili. Jen my dva jsme stáli naproti sobě a zkoumali jsme jeden druhého. Možná mu došlo, že můžeme být příbuzní.
"To ty jsi ukradla tajný svitek!" Schodou okolností někdo z vesnice před měsícem ukradl tajný svitek, který mimochodem obsahoval legendární kage bunshin.
"J-já ne!"
"Tak jak to, že umíš tuhle techniku!"
"Já...." Touhle otázkou mi vzal vítr z plachet. Prohledala jsem otcovi věci a našla jsem v něm všechny techniky, které ovládal, ale povedlo se mi jich naučit jen pár. Tvař se mi zkřivila vnitřní bolestí, ale hned jsem se vzpamatovala, když se ke mě s křikem řítil Naruto. Rychle jsem složila pečetě a jen tak tak jsem to stihla.
"Kawarimi no Jutsu" Narutův kunai mi rozřízl rukáv, ale včas jsem se přemístila. Naruto jen zavrčel a jeho oči se zbarvili do ruda. Jeho čakra se smísila s Kyuubiho. Oranžový plášť Jinchurikiho se ještě neobjevil. Rychle jsem zkoukla situaci na bojišti. Jeho klony už získali nad mými převahu a měnili je v obláček prachu. Koutkem oka jsem zpozorovala, že Akira tam stále ještě nečinně stojí. Pak mi docvaklo, proč mi Akira nechce pomoct. Chce ze mě vytáhnout všechny techniky, které umím! Ostrá bolest mi projela hlavou. Už je to tady zase, zakvílela jsem si pro sebe. Snažila jsem se neotvírat oči, ale jako vždy se mi to nepovedlo. Moje oči se zahleděli přímo do těch Narutových a já jsem se ocitla v jeho hlavě. Ze všech jeho pocitů mi začalo bzučet v uších. Mísily se tu všelijaké emoce a snažili se jedna druhou ovládnout, ale ty Kyuubiho pomalu získávali moc nad jeho vědomím. Teď jsem jen čekala co se bude dít. V této chvíli se moje podvědomí samo rozhoduje, jestli nechá Naruta svému osudu, nebo z něj vysaje jeho pocity a přenese je na mě a nebo ty pocity zesílí a nechá ho umřít. Problém je, že za mě rozhoduje moje podvědomí, takže jestli ho to zabije, tak si to odskáču! Začala jsem pohlcovat Narutovi pocity a tiše jsem zakvílela. Byla jsem zvyklá na to pohlcovat spoustu pocitů, ale né nikdy takhle rozbouřené a silné. Konečně mě to vyhodilo z Naruto va podvědomí a já jsem padla na kolena. Chytla jsem se za hlavu, kde se mísili moje a Narutovo pocity. Hlavou mi projížděla ostrá bolest a já jsem se přemáhala, abych nezačala křičet. Naruto, který se konečně vzpamatoval si ke mě klekl a položil mi ruku na záda.
"Jsi v pořádku, dattebayo?" Nezvládla jsem udržet všechny pocity na uzdě a dost pěkně mi to ujelo.
"V pořádku! Ty jsi úplnej blázen co se nechá ovládnout malým zvířátkem v sobě! Navíc ti k tomu pomáhá pečeť! Tak co blbne vzpamatuj se! Ty-" Kousla jsem se do jazyka a krev mi vytékala koutkem úst. Omluvně jsem se na něj podívala, než mě pohltil další nával bolesti. Naruto si vzal mojí hlavu do dlaní a utřel mi krev z koutku.
"Arigato, Mits!" Chtěla jsem mu vynadat, ale bála jsem se co horšího bych mu řekla a hlavně kdybych se prokecla....
"Já už se o to postarám Uzumaki!" Nekladla jsem žádný odpor, když si mě vzal Akira do náruče. Otočil se a já jsem vyčerpaná usnula v jeho náručí....
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.